Bez nadpisu

Tik, tak… Tik, tak… Sedím na posteli a ubíhající čas mi připomíná jenom zvuk hodin na zdi. Hlavou mi víří myšlenky a zároveň mám pocit, jako by byla prázdná… Inspirací je mi lahváč Hainekena (Plzeň nedávno došla).

Naprosté prázdno… A přeci musím psát. Jediný způsob, jak se prázdnoty zbavit. S každým odtiknutím přichází stíny – stíny výčitek svědomí, které mi našeptávají, co všechno dělám špatně.

Když pominu šedé stíny svědomí, dojde na rudé stíny pokušení. Sex. Může člověk toužit po sexu, i když ho má?

Muži, byli jste někdy unaveni sexem? Odmítli jste někdy partnerku, protože by toho bylo moc? Protože už jste byli přesyceni?

Ženy, byly jste někdy odmítnuty, protože váš partner měl pocit znudění, i když jim poskytujete prvotřídní servis?

Když zavřu oči, vybaví se mi rudé korzety, jež jsme kupovali s Danielou, vysoké schody vedoucí kamsi, přítmí večera a světla ohně, divoké bubny. Bubny udávající rytmus… k tanci.

Veškeré tajemno a otřásající bubny však po čase vyprší, znáte se dokonale, dokážete předpovědět každý pohyb, doteky a sevření signalizující začátek konce. A tomu se upisujeme na celý život.

Člověk nebyl stvořen k monogamii, to křesťanství přišlo s pozemskými hříchy, přičemž největším hříchem bylo samo křesťanství. Soulož za účelem plozeni, ve správné poloze a jenom se zákonným partnerem, a tak už to máme skoro po 1000 let (od od Tomáše Akvinského).

A tak sedíme doma, posloucháme čas, který nám proplouvá mezi prsty, a přemýšlíme nad tím, kde se stala chyba…

Aspoň, že je lednice planá piva…