Vztahový optimismus vs. cynismus

Petra proti mně seděla jako hromádka neštěstí…

„Proč na něj pořád nemůžu zapomenout?“ Problém byl v tom, že neustále myslela na svého bývalého přítele v New Yorku, ačkoli již pár měsíců měla jiného, o kterém tvrdila, že je úžasný. Mohlo to však také být tím, že skvělý a úžasný Dušan měl barák, auto a dobře placenou práci. To však nic neměnilo na tom, že to byl pravý český buran.

Neubránila jsem se myšlenkám nad tím, proč se vlastně Petře tak stýská po Juliovi. Že by to byla skutečná láska? Nebo byl tak dobrý v posteli? A nebo to byl americký příslib bydlení na Manhattanu s vlastním bytem a samozřejmě autem?…

Na Petře obdivuji její entusiasmus, s jakým se vrhá vždy do nového vztahu, co na tom záleží, že nechává někoho za sebou, vždyť ona právě teď miluje toho pravého. Je úžasné, jak je schopná znova a znova zahořet láskou, aniž by si dělala starsti s tím, že jí to nakonec může stát víc, než původně chtěla investovat. Ona je zkrátka věčný vztahový optimistita.

Na druhé straně já, po třech nepovedených vztazích, rezignovala. Stal se ze mě vztahový cynik, který na lásku přestal věřit. Motto mého života zní: „ Všchni chlapi jsou stejní, tak je dobré najít si aspoň pěkný obal...“

Reakce lidí na toto tvrzení je celkem ambivalentní (nedávno jsem se naučila, co tohle slovo znamená, tak se teď stalo mým oblíbeným), někteří se smejí a mají pocit, že je to dobrý vtip, jiní mají pocit, že je to klišé, za které schovávám mojí, údajně, citlivou duši.

Problém bude v tom, že to myslím smrtelně vážně... Až na to, že člověk přichází o to zvláštní „TO“, kvůli kterému se do vztahu většina lidí hrne. A pak zklamaně zjišťují, že ono „to“ vyprchalo během prvních dvou měsíců, popřípadě tam nebylo nikdy. Tak za čím se vlastně ženeme?

Nebylo by lepší hledat si ony obaly a střídat je tak, jak se nám zrovna hodí? Třeba podle barvy k šatům nebo podle toho jestli máte zrovna chuť na drsný sex nebo romantickou večeři při svíčkách? Protože žádný chlap není ztělesněním všeho, každý bude mít něco a naivky, které si myslí, že své chlapi předělají, by asi neměli číst mé články. Holky, proberte se! Takhle to nefunguje...

A tak se opět vrátím k Pétě, která to z nás má vyřešený úplně nejlépe. Údajně jde za svým srdcem, avšak to má hodně dobře naprogramované, a tak je celkem stabilně šťastná a zadaná. I když to druhé slovo mě celkem děsí, je mnoho žen, které nejdou po ničem jiném.

A tak by tohle třeba mohl být návod, jak se udělat šťastnou (a v některých případech i zadanou), ale ono to nějak nefunguje. Aspoň ne u většiny holek co znám, pravděpodobně se citově moc angažují... Chyba! :o)

Chvilka poezie

Tak jsem přerovnávala knihovna a vypadla mi maličká knížečka, kterou jem už neviděla pár let. Dneska už na poezii tolik nejsem, ale záchvat prokletých básníků mě držel překvapivě dlouho. Bylo mi 18 a toužila jsem být „lovcem salónů“, i když v té době to byla vysloveně chlapská doména.

Tak apspoň na ukázku, jednu z mých nejoblíbenějších...

Hra

Jiří Karásek ze Lvovic

Nemysli, za tebou že půjde vždy můj stín...

Ať sebemocněji mne síla tvoje svírá,

Tvá pouta nakonec přec´stráví dnů mých spleen,

Jak opuštěnou mříž rez ponenáhlu sžírá.

Nemysli, vidíš-li, jak úsměv hraje mdlý

V mých tvářích, bezpečno že dívat se v ně zblízka.

Je v srdci někde kout, kde dravec dřímá zlý,

Zelení fosforu v svých očích tajně blýská.

Půl dítě, dravec půl, jdu celým životem,

Mám živel zlověstný skryt v klidném nitru svém,

Pod tlapu tají se jak opál drápů píchá.

Chce lží mne duša tvá jak v spánek zpíjeti?

Mám dravce hlubin svých teď stále v paměti –

A chceš-li se mnou hrát, pak jemně hrej a zticha!

(ze sbírky: Sodoma, 2002)

Sex, unisex, uspokojení...

Akorát jsem v Pátku (magazín Lidových novin – pro ty, kteří noviny používají pouze na umývání oken, popřípadě jiné užitečné činnosti nesouvisející se čtením) narazila na článek o bisexualitě. Jakýsi maladík popisuje své zkušnosti s muži. Možná bychom o tom mohli pokecat a vyměnit si nějaké zkušnosti, třeba by mi to pomohlo ulovit skutečného homosexuála... Hahaha, i když je to zajímavá challange.

Když jsem se nad tím, ale postupem času zamýšlela, narazila jsem na otázku: Jak to tedy dneska máme? Pamatuji si svojí zmatenost v 15, kdy jsem přemýšlela nad tím, co je lepší. Všude kolem byl obrovský boom s bisexualitou a tvrzení jak v tom lítá 70% žen. Tehdy jsem byla ještě útlocitné a ukřivděné děvče, které bylo přesvědčené o tom, že sex s holkou je nejlěpší, protože přesně ví, kam sáhnout (až později ke mě dorazila ta zkušenost, že o něco starší klučina to většinou ví taky).

Slovo unisex je v Pátku spojené se sexuální otevřensotí. Znamená to tedy, že unisex je něco, kdy souložíme s kým chceme a je nám dokonce i jedno s kterým pohlavím? Nebo je unisex komunikační akt, který je završen sexem, jenom proto, že se už normálně bavit neumíme?

Připomělo mi to rozhovor s jedním z mých nejlepších kamarádů, homosexuálem, kterého proto nazývám: „nejlepší kamarádkou“. Rozhovor byl samozřejmě o chlapech. Bylo mi už o něco víc než 15 a měla jsem zatraceně jasno v tom, co chci. Prohlásila jsem něco v tom smyslu, že sex bez péra si neumím už ani představit a že ho mám v podstatě moc ráda. Velice mě pobvila odpověd mého kamaráda: „Já taky!“

Ale tam je to přeci něco jiného, on má jasno v tom, že potřebuje k uspokojení muže. Kde je tedy ten rozdíl mezi bisexuálem a heterosexuálem a bisexuálem a homosexuálem? Němělo by se to škatulkovat podle toho s kým zrovna chodí (popřípadě spí) a co když to táhne na dvě strany? Možná by se to tedy nemělo škatulkovat vůbec.

Vybavuje se mi další story, pro změnu s jenou mojí bývalou spolubydlící, Ladou. Měla již pět let trvalý a relativně spokojený vztah s klukem. Problém nastal až ve chvíli,kdy se k nám na byt přistěhovala slečna, která měla evidentně klučičí vystupování, ale duši nevinně čistou a taky věřila v Boha. Obě byly dost do sportu, a tak si velice rychle našli společné téma. Jednoho večera to Lada nevydržela a vrhla se na našeho anděla. Ta z toho byla hodně rozpačitá, ale protože nechtěla přijít o přátelství, pokračovala ve špolečné hře. Nakonec to došlo tak daleko, že holky utvořili normální pár.

Lada však neustále udržovala oba dva vztahy, o čemž anděl věděla a dost jí to trápilo. Nemohlo to dopadnout jinak, než rozpadem jednoho z těch dvou vztahů. Samozřejmě to byl vztah Lady a anděla, jelikož Lada nikdy nedovolila, aby její osobní pletky způsobili újmu na ní samé. Sbalila si tedy kufry a bleskově se odstěhova. Anděl zůstal doma, zdrcen.

Do dneška se nažím pochopit, co se tam stalo, ale nenapadá mě jiné vysvětlení, než že Lada potřebovala změnu. Po pěti letech trvalého vztahu si zkrátka potřebovala vyzkoušet něco nového, osvěžujícího, ale zárověň něco, co by se nedalo identifikovat jako nevěra. Skoro se to nabízelo: vztah s osobou stejného pohlaví nevěrou přeci není.

A i v něčem takovém klidně můžeme hledat důvody, dnes tak rozšířené, „bisexuality“, která je však v mnohem větším měřítku zástěrkou pro osoby, které si sami nejsou schopní přiznat, že mají chuť spát s někým jiným než je trvalý partner a hledají unikové cesty jinudy.

Otázka však stále zůstává: „Existuje skutečně bisexualita, nebo je to jen společenský konstrukt sloužící k obraně našeho ega?“

Ladies and Gentlemen welcome Boxing Helena!

Helena s krabicí

& Helena v krabici!

Jsem debil já nebo je to debilní svět?

Moje máma mi říkávala, ještě tehdá, když jsem tahala kačera za barákem, že pokud se věci odehrvají hromadně, asi na nich něco bude. Myslím to tak, že pokud mají ostatní na mě nějakou reakci, která se shoduje, asi jí vyvolalo moje chování a ne nějakých rozmar každého jednice zvlášť. Bože! Už v téhle definici je vidět, že se zabývám školou, víc než by bylo zdrávo...

Abych se ale vrátila k vzájemným reakcím vzájemných jedinců... Něco na tom bylo. Když něco poserete, lidi na vás hledí skrz prsty a někdy i bez prstů jako na idiota. V tom se maminčina vize potvrzuje. Ale nemohla bych asi zastávat pravidlo: „ Maminka má vždycky pravdu.“ Jelikož když to vezmete opačně, kdo vás poplácá po rameni, když zaperlíte, pokud mu z toho neplyne nějaky ten užitek? Možná dobrý přítel, možná ona maminka, ale co ti ostatní, kteří se ná vás klidně můžou koukat nepříjemně, ale běda, jak po nich chcete uznání.

V mém dnešním případě by v tomhle dilema nikdo nehledal. Už vstáváním z postele jsem si vybrala všechny vyhlídky na úspěšný den. Takže se na mě klidně koukejte jako na debila... Mě je to jedno!

Místo, abych vstala v 8:30, jak mi budík radil, naprosto jsem ho zazdila a rozlepila oči až v 9:23. Problém byl v otm, že jsem měla být v 9:30 u nás na katedře, což je asi kilometr vzdušnou čarou. Tramvaj odjíždí v 9:25 a já jí stihla...

Do dveří v učebně jsem vbíhala, ve chvílí, kdy je naše milovaná doktorka Bartoňková zavírala (tohle není ironie, ona je opravdu hvězda!). Oči se rozkoukaly už v tramvaji, ale mozek mi nenaskočil do teď...

A pak to všechno začlo... Tramvaj zpátky mi ujela před nosem, další jede za 12 minut, ale naskočila jsem na jinou a zbytek došla pěšky. Při tom zbytku, který jsem docházela mě předjela ta tramvaj, na kterou jsem nechtěla čekat. Během psaní smsky, těsně před odesláním, se mi vypnul telefon (to mě dokáže dovést k berserku).

Nějak jsem se tedy dokutálela domů s tím, že si aspoň udělám něco k snídani (v půl dvanáctý). Načež jsem si vyndala věci z lednice, postavila vodu na kafe a pak hledala konvici na čaj. Tu jsem našla u spolubydlící na stole. Chtěla jsem ji umýt, tak jsem vyndala pytlík s čajem, otevřela koš a hodila ho vedle. To už jsem měla chuť ten koš vzít a vyhodit z okna, i když by to asi nevyřešilo problém pytlíku na zemi. Následně jsem vzala věci z linky a hezky je zase uklidila do lednice a poliček.

Až pak mi došlo, že jsem si vlastně ještě neudělala tu snídani.

Kdybych měla cigaretu, šla bych si v tuhle chvíli zakouřit na balkon, ale ani tu debilní cigaretu nemám!

A tak píšu.

Jo, jo, to bude výbornej den...

Psychologie učení a vzdělávání

Matakognitivní strategie při učení má tři fáze:

1. Plánovací (orientační seznámení s textem, odhad obtížnosti textu a doby jeho zpracování)

2. Monitorovací (usměrňování pozornosti, monitorování porozumnění učebnímu textu včetně identifikace jeho obtížných partií)

3. Regulační (opakované pročítání textu, v případě nesrozumitelných informací hledání vysvětlení v různých zdrojích, vypracování přehledu učiva)

Vzhledem k tomu, že jsem na naučení celého předmětu měla asi 12 hodin a to počítám i noc, shrnula jsem všechny tři fáze do jedné s názvem: Kurevsky rychlé prolétnutí textu s hlavou čistou jako padlý sníh, který taje s každou otočenou stránkou, z čehož vyplývá, že na konci je z toho pořádně rozbředlá sračka!

A hlavou mi stále zní: „I like the way you move...“

Dodatek: 23.04.08

Je to senilní píča!

Kdo má čas na klasický sex?

Koukla jsem z okna, abych se přesvědčila, že trafika už je skutečně zavřená. Díky bohu za devět spolubydlících, jeden z nich určitě bude mít cigaretu. Sedím sama mezi čtyřmi zdmi a snažím se donutit se učit. Bezúspěšně. Řádky mi prolétají hlavou a ne a ne se tam zastavit a vydržet tam aspoň do pátku, když už ne až do státnic. A místo toho, abych si aspoň vypsala poznámky, píšu tohle…

Přemýšlím nad tím, kolik kofeinu může člověka udržet při životě, kolik adrenalinu člověka donutí k činnosti, kolik drog dovolí člověku nespat a při tom ho nezabít… Hlavní otázkou asi bude: „Kolik toho člověk celkově snese?“

V našem životě se střídají události jedna za druhou, starosti, divoké situace a životní partneři, kteří pravděpodobně nebyli až tak „životní“, ale opět jen šlápnutí vedle, i když si stejně nakonec řeknete: „ Ale bylo to fajn“. A někdy to i tak myslíte.

V závěru si stejně člověk musí udělat všechno sám – a to doslova. Už Woody Allen tvrdil, že masturbace je úžasná, jelikož je to sex s někým koho miluje. Já osobně preferuji zlatý a klasický sex ve dvou, při sexu sama se sebou nebo dokonce s jinou slečnou stále něco postrádám… Bohužel (nebo bohudík) je to ta podstatná část. A to se průměrně jedná o pouhých 15 centimetrů.

Mě spíš u téhle debaty napadá otázka: „Máme v této uspěchané době ještě stále čas na klasický sex ve dvou?“ Změnila se masturbace v urychlené uspokojení, prakticky kdykoli, protože si nejsme schopni najít partnera nebo jen prostě protože, že je to tak jednoduší a rychlejší? A nebo se naskytuje ještě jedna možnost: Uspokojujeme se sami, protože nemáme partnera, jelikož si v této ukvapené době ani nemáme čas nějakého najít?

Mnohokrát se mi již stalo, že v tramvaji vidím někoho, kdo by stál víc než za hřích, ale jelikož jsem na cestě do školy, popřípadě do jedné z mnoha prací, nebo jen tak běžím na vlak nebo na rande s kamarádkou, která už na mě 15 minut čeká, nebo letím do krámu, protože by mi taky mohli za 5 minut zavřít nebo a nebo a nebo…

A ta trafika přes ulici už je zavřená. Paní asi spěchala domů, kdoví, co jí tam čeká, jestli má vůbec někdo čas na někoho čekat.

Myslím, že k vyřešení téhle hádanky nedospěji, ale aspoň mám způsob jak se s tím poprat:

Bijte se za každou vteřinu volnou,

však život je jen chvílí pouhou!

S ostychem je třeba bojovat,

jinak budem leda masturbovat…

Neuvědomělá kompatibilita

Zájímavé je, že člověka napadají nejlepší úvahy zrovna, když má nejméně času to sepsat. Místo toho, abych dumala nad všemi možnými kopatibilitami bych měla spíš dumat nad soudní a výkonnou mocí, protože z toho zítra píšu zkoušku, na kterou už mi moc času nezbývá.

Problém je v tom, že mám v hlavě, teda kromě rýmy, myšlenky na zcela jinou osobu než právní, konkrétně spíše na jistou fyzickou osobu...

Taky se vám stává, že vás na ulici někdo osloví, a to ani nemusí promluvit, tak že se ohlížíte, dokud nezaleze za roh? A pak na něj do konce dne myslíte a pokud se vám o něm nezdá, tak si ho připomenete hned ráno, jen co se probudíte? Je pravda, že takových lidí mnoho není, ale perly se vyskytujou i v našem zabahněném světě.

Typické ženy, nevím jak muži – do těchto tajů jsem ještě nepronika a asi nikdy neproniknu, pak o těchto perlách mluví hodiny a hodiny, plánují svatbu a děti, popřípadě si nacvičují podpis, aby na svatební listině vypadal dobře. Kde však berou tu jistotu, že právě ten člověk, o kterého zakoply na ulici (a ani ho nepožádali o telefonní číslo, nebo mu nedali e-mail) je naprosto ten pravý a skutečný chlap pro ně? Kde se bere ona jistota o kompatibilitě naproto neznámých jedinců?

Nepsala bych to, kdybych sama nebyla v podobé situaci. Ne, že bych si zkoušela podpis a v duchu si počítala kolik dětí uživíme (nejsem totiž ani holka na mateřství a už vůbec ne na vdávání), ale kromě oné rýmy je v mé hlavě konstatně jeden člověk, kterého „údajně“ ani neznám jménem. A ne a ne ho dostat pryč.

Nejvtipnější na tom asi je to, že on pravděpodobně vůbec netuší o tom, že je mým středobodem už skoro týden.

Jsem osobně přesvědčená, že bych si s ním náramně rozumněla. Oba máme málo času na všechno, protože se snažíme dělat tolik věcí najednou, na kolik nestačí ani dvě ruce, oba máme suchý a ironický humor a rádi si děláme srandu i zesebe. Oba se rádi vyjadřujeme psaním a relaxujeme u toho. Oba jsem rezignovali na opravování tohoto světa, i když jsme to původně měli v plánu, avšak poté, co nám lidé utrhali všechny ručičky a nožičky, už radší jedeme jen po své dráze...

Ale na kolik je tahle představa pravdivá? Na kolik ho znám a na kolik si domýšlím? Kde jsou jeho vady a chyby, které přijdou po dvou měsících, kdy opadne počáteční okouzlení? Kde zkrátká já, ale i ostatní ženy, bereme tu jistotu o tak evidentní kompatibilitě? Je to pud sebezáchovy nebo jen strach ze samoty? Nebo snad potřeba se zaředit a najít spřízněnou duši?

Až na to někdo přijdete, dejte mi vědět...

Co je špatně?

Chodíme si takhle po ulicích a přemýšlíme o životě a pokud vy to neděláte, tak já rozhodně ano. Zrovna dneska jsem měla takový den, ačkoli přiznávám, že po velmi dlouhé době. Chodila jsem Olomoucí a přemýšlela nad mojí definicí situace, která je kolem mě.

Cesta, kterou jsem si naplánovala nebyla původně myšlena jako ledabylá procházka stmívajícím se „velkoměstem“. Původně jsem totiž šla na poštu s dopisem do Ameriky, konkrétně Chicaga. Adresát na obálce by měl být mé druhé já, moje druhá polovička nebo jakými nesmysly ještě nazýváme partnery. Problém byl v tom, že ten můj byl zatraceně daleko a já ho neviděla už čtrnáct dní, což by nebyl takový problém, kdybych před sebou neměla dalších sto.

Pohroužená do vlastních myšlenek jsem došla k přechodu, na kterém v tu ránu blikla červená. Jako by to bylo znamení, že všechno je špatně. Asi takový, jako když vám do hrnečku s čajem spadne pytlíček i s cedulkou, popřípadě začne pršet, akorát když vycházíte z práce a vy samozřejmě máte sukni a boty na podpatku.

Stála jsem tam a přemýšlela, současně jsem pozorovala tramvaj, která mi zvesela ujela. No co, stejně jsem se chtěla projít. Přešlapovala jsem na místě a čekala na zelenou. Pak mě napadlo, jak neuvěřitelně symbolické to je.

Jsem na rozhraní mezi mým přítelem a ostatními kamarády nebo se mi to jen zdá? Jak bych měla pojímat svůj vztah?

Taky vám připadá, že když si člověk někoho najde, dostane samolepku „zadaný“ a od té doby to vždy znamená Vy +1? Zvláštní bylo to, že mě tuhle nálepku na čelo nikdo nepřilepil. Moji kamarádi nebrali mého přítele v potaz. Bylo to tím, že jsem nikdy nebyla na vážné vztahy? Nebo nevěřili, že to může vydržet? Nebo jen tím, že ho neznali, i když nějací z nich měli tu čest se s ním setkat? Nebo protože je tak daleko? Nikdo s ním nepočítal, byla jsem stále holka pro všechno. V klidu se můžu po škole sbalit a vyrazit do Ameriky, ale pozor, Chicago není letos na seznamu, spíš to vypadá na jih.
A proč si prostě neřeknu jasně svoje? To je neustálé vymýšlení historek, které mě z toho dostanou ven...

Londýnská melancholie

Když jsem šla včera ráno do Jobcentra, napadla mě taková myšlenka… Na úvahy já nikdy moc nebyla. Mgr. Pernová mi je nehodnotila moc vysoko a ani se ji nedivím. Byly to takový ty všeobecný myšlenky, okecávané pořád dokola, zdálo by se, že jako že bez názoru. Osobně si myslím, že jsem prostě měla jen společný názor s většinou, tak jak z toho mam vyždímat něco originálního? Já jen prostě nemám ráda, když mi někdo diktuje, o čem bych vlastně měla psát. Nebo jsem se raději neměla pouštět do úvah, když ani nevím, jak je psát. Ale už i teď začínám pitomě filozofovat, že?

Každopádně jsem se procházela dopoledním Londýnem, konkrétně z Achway na Holloway Rd., kde je, pro mě asi osudný, Jobcentrum. Měla jsem lehký náběh na depresi…
Strávila jsem v Londýně už měsíc, stále jsem hledala práci a nic nemohla najít. Jediné na co jsem přišla, bylo, že na mě svět s otevřenou náručí nečeká, i když možná právě tohle jsem potřebovala zjistit. Každopádně jsem měla naprostej pocit zmaru, jak by řekla naše psycholožka na škole: Byla jsem frustrovaná.

A tak si jdu po městě se svoji frustrací a nějakým nedopatřením jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Dostavil se takový strašně zvláštní pocit. Pocit lásky, takový ten dlouhodobý, ne žádnej fanatismus. Došlo mi, že i když jsem tu pouze měsíc, miluju Londýn, město svobody! A pak mě napadla ta osudná věta, kvůli které tohle všechno píšu…

‚Hořce miluji Londýn!‘

Je zvláštní za jak krátkou dobu, jsem si stihla to město přivlastnit a navíc, se tu cítit jako doma. Opravdu bych tu chtěla zůstat, kdybych jen trochu mohla. Ale nepřipadá v úvahu, slušné holky se přeci musím vrátit do školy. Což je však úplně jiná kapitola příběhu. Samozřejmě se sem vrátím. Aspoň myslím. Ale když vezmu, kolik věci já už myslela a nikdy nedovedla do konce, tak je mi to k smíchu. Jsem stále naivní slečna. Necháme to plynout a uvidíme, co přijde…

Zároveň však, to abych dokončila myšlenku, je tak těžký najít si v Londýně práci. Nejsem jediná, kdo s tím měl problémy. A navíc, je ještě léto, což je úplně nejzapeklitější období.

Z toho vyplývá to, že člověk si tu může dělat, co chce, může chodit oblíkanej jak chce [zrovna včera jsem potkala strašně veselou cukrkandlovou lady], pokud něco shání vždycky to sežene, ať už si vymyslí jakoukoli blbost. Jde jen o to, najit si práci a pak už je vše na dosah ruky. Příjmový standart je tu hodně příjemný, takže good luck všem, co míří do Londýna…
Nebude to lehký!

Už jsem se tam nevrátila, aspoň pro zatím…

Kóje

Už jste někdy přemýleli nad tím, proč se vlastně tolik lidí přesouvá? Chodí tam a zpátky, jezdí autobusy, vlaky v lepším případě auty (pokud to je tedy lepší případ). A ani tam chvíli neposedí, pořád se vrtí, ve vlaku courají na záchod a podobně. Jak k tomu přijdou lidi v uličce? Je to dominový efekt, jeden se pohne a na konci vás to málem vyrazí z vlaku. Teď už se asi nevymluvím z toho, že sedím ve vlaku a nevím, jestli si mám dát pravou nohu za krk nebo si tam spíš šoupnout tašku.

Nejvíc mě fascinuje, že České dráhy s.r.o. už s lidmi v uličce běžně počítají. Nikdy jsem si tozho nevšimla, až do dnes, že v boční stěně v chodbičce jsou zabudouvaná sedátka. To už je vrchol. Člověk platí nehorázný peníz (a to mám studentskou slevu) a pak je rád, když uloví sedadlo v chodbě. Dráhy přeci přesně vědí, že pátek odpoledne je kritickej, tak proč s tím nic nedělají?

Ale tohle původně neměl být fejeton zamýšlející se nad situací českých drah...
Sedím, tady v té uličce a sleduji lidi kolem sebe, tak cizí, tak osamělí, tak jednostační (to je asi nové slovo, ale přesně to vyjadřuje, jak je dneska vidím - stačí si prostě sami se sebou). Slečna od vedle se ke mně právě otočila zády, naskytl se mi přímý pohled na její celkem ucházející zadek - skvělý. Co více může člověk dodat?

Nejlepší na tom je, že se lidé na sedátkách uzpůsobili tak, aby se vděčně koukali sobě na záda. A tak tam sedí za sebou... Kam se poděl náš společenský potenciál? Proč už neplatí: "Chovej se k ostatním, tak jak chceš,aby se chovali k tobě," ale naopak: "Člověk člověku vlkem"?

Nejděsivější je ale to, jak tady ti lidé tak sedí či stojí, tiší. Koukám skrz sklo, na lidi v kupé, možná něco říkají, ale já je neslyším. Všichni by si řekli, že ti v kupé jsou ti šťastnější, jelikož mají pořádné místo, ale jak tak na ně koukám, přijdou mi jak zavření v akváriu. Ne v kupé, ale v cele. A smutňě koukají přes sklo ven. Jsou to utrápení a unavení jedinci, kteří se po celém týdnu někam přesouvají a touhle společnou cestou protonou nitku svého osudu s tou mojí. Jejich nitka je však patrná asi tak, jako zrnko písku na poušti.
A pořád se přesouvají a šťouchají do mě.