Vztahový optimismus vs. cynismus

Petra proti mně seděla jako hromádka neštěstí…

„Proč na něj pořád nemůžu zapomenout?“ Problém byl v tom, že neustále myslela na svého bývalého přítele v New Yorku, ačkoli již pár měsíců měla jiného, o kterém tvrdila, že je úžasný. Mohlo to však také být tím, že skvělý a úžasný Dušan měl barák, auto a dobře placenou práci. To však nic neměnilo na tom, že to byl pravý český buran.

Neubránila jsem se myšlenkám nad tím, proč se vlastně Petře tak stýská po Juliovi. Že by to byla skutečná láska? Nebo byl tak dobrý v posteli? A nebo to byl americký příslib bydlení na Manhattanu s vlastním bytem a samozřejmě autem?…

Na Petře obdivuji její entusiasmus, s jakým se vrhá vždy do nového vztahu, co na tom záleží, že nechává někoho za sebou, vždyť ona právě teď miluje toho pravého. Je úžasné, jak je schopná znova a znova zahořet láskou, aniž by si dělala starsti s tím, že jí to nakonec může stát víc, než původně chtěla investovat. Ona je zkrátka věčný vztahový optimistita.

Na druhé straně já, po třech nepovedených vztazích, rezignovala. Stal se ze mě vztahový cynik, který na lásku přestal věřit. Motto mého života zní: „ Všchni chlapi jsou stejní, tak je dobré najít si aspoň pěkný obal...“

Reakce lidí na toto tvrzení je celkem ambivalentní (nedávno jsem se naučila, co tohle slovo znamená, tak se teď stalo mým oblíbeným), někteří se smejí a mají pocit, že je to dobrý vtip, jiní mají pocit, že je to klišé, za které schovávám mojí, údajně, citlivou duši.

Problém bude v tom, že to myslím smrtelně vážně... Až na to, že člověk přichází o to zvláštní „TO“, kvůli kterému se do vztahu většina lidí hrne. A pak zklamaně zjišťují, že ono „to“ vyprchalo během prvních dvou měsíců, popřípadě tam nebylo nikdy. Tak za čím se vlastně ženeme?

Nebylo by lepší hledat si ony obaly a střídat je tak, jak se nám zrovna hodí? Třeba podle barvy k šatům nebo podle toho jestli máte zrovna chuť na drsný sex nebo romantickou večeři při svíčkách? Protože žádný chlap není ztělesněním všeho, každý bude mít něco a naivky, které si myslí, že své chlapi předělají, by asi neměli číst mé články. Holky, proberte se! Takhle to nefunguje...

A tak se opět vrátím k Pétě, která to z nás má vyřešený úplně nejlépe. Údajně jde za svým srdcem, avšak to má hodně dobře naprogramované, a tak je celkem stabilně šťastná a zadaná. I když to druhé slovo mě celkem děsí, je mnoho žen, které nejdou po ničem jiném.

A tak by tohle třeba mohl být návod, jak se udělat šťastnou (a v některých případech i zadanou), ale ono to nějak nefunguje. Aspoň ne u většiny holek co znám, pravděpodobně se citově moc angažují... Chyba! :o)

Sex, unisex, uspokojení...

Akorát jsem v Pátku (magazín Lidových novin – pro ty, kteří noviny používají pouze na umývání oken, popřípadě jiné užitečné činnosti nesouvisející se čtením) narazila na článek o bisexualitě. Jakýsi maladík popisuje své zkušnosti s muži. Možná bychom o tom mohli pokecat a vyměnit si nějaké zkušnosti, třeba by mi to pomohlo ulovit skutečného homosexuála... Hahaha, i když je to zajímavá challange.

Když jsem se nad tím, ale postupem času zamýšlela, narazila jsem na otázku: Jak to tedy dneska máme? Pamatuji si svojí zmatenost v 15, kdy jsem přemýšlela nad tím, co je lepší. Všude kolem byl obrovský boom s bisexualitou a tvrzení jak v tom lítá 70% žen. Tehdy jsem byla ještě útlocitné a ukřivděné děvče, které bylo přesvědčené o tom, že sex s holkou je nejlěpší, protože přesně ví, kam sáhnout (až později ke mě dorazila ta zkušenost, že o něco starší klučina to většinou ví taky).

Slovo unisex je v Pátku spojené se sexuální otevřensotí. Znamená to tedy, že unisex je něco, kdy souložíme s kým chceme a je nám dokonce i jedno s kterým pohlavím? Nebo je unisex komunikační akt, který je završen sexem, jenom proto, že se už normálně bavit neumíme?

Připomělo mi to rozhovor s jedním z mých nejlepších kamarádů, homosexuálem, kterého proto nazývám: „nejlepší kamarádkou“. Rozhovor byl samozřejmě o chlapech. Bylo mi už o něco víc než 15 a měla jsem zatraceně jasno v tom, co chci. Prohlásila jsem něco v tom smyslu, že sex bez péra si neumím už ani představit a že ho mám v podstatě moc ráda. Velice mě pobvila odpověd mého kamaráda: „Já taky!“

Ale tam je to přeci něco jiného, on má jasno v tom, že potřebuje k uspokojení muže. Kde je tedy ten rozdíl mezi bisexuálem a heterosexuálem a bisexuálem a homosexuálem? Němělo by se to škatulkovat podle toho s kým zrovna chodí (popřípadě spí) a co když to táhne na dvě strany? Možná by se to tedy nemělo škatulkovat vůbec.

Vybavuje se mi další story, pro změnu s jenou mojí bývalou spolubydlící, Ladou. Měla již pět let trvalý a relativně spokojený vztah s klukem. Problém nastal až ve chvíli,kdy se k nám na byt přistěhovala slečna, která měla evidentně klučičí vystupování, ale duši nevinně čistou a taky věřila v Boha. Obě byly dost do sportu, a tak si velice rychle našli společné téma. Jednoho večera to Lada nevydržela a vrhla se na našeho anděla. Ta z toho byla hodně rozpačitá, ale protože nechtěla přijít o přátelství, pokračovala ve špolečné hře. Nakonec to došlo tak daleko, že holky utvořili normální pár.

Lada však neustále udržovala oba dva vztahy, o čemž anděl věděla a dost jí to trápilo. Nemohlo to dopadnout jinak, než rozpadem jednoho z těch dvou vztahů. Samozřejmě to byl vztah Lady a anděla, jelikož Lada nikdy nedovolila, aby její osobní pletky způsobili újmu na ní samé. Sbalila si tedy kufry a bleskově se odstěhova. Anděl zůstal doma, zdrcen.

Do dneška se nažím pochopit, co se tam stalo, ale nenapadá mě jiné vysvětlení, než že Lada potřebovala změnu. Po pěti letech trvalého vztahu si zkrátka potřebovala vyzkoušet něco nového, osvěžujícího, ale zárověň něco, co by se nedalo identifikovat jako nevěra. Skoro se to nabízelo: vztah s osobou stejného pohlaví nevěrou přeci není.

A i v něčem takovém klidně můžeme hledat důvody, dnes tak rozšířené, „bisexuality“, která je však v mnohem větším měřítku zástěrkou pro osoby, které si sami nejsou schopní přiznat, že mají chuť spát s někým jiným než je trvalý partner a hledají unikové cesty jinudy.

Otázka však stále zůstává: „Existuje skutečně bisexualita, nebo je to jen společenský konstrukt sloužící k obraně našeho ega?“

Kdo má čas na klasický sex?

Koukla jsem z okna, abych se přesvědčila, že trafika už je skutečně zavřená. Díky bohu za devět spolubydlících, jeden z nich určitě bude mít cigaretu. Sedím sama mezi čtyřmi zdmi a snažím se donutit se učit. Bezúspěšně. Řádky mi prolétají hlavou a ne a ne se tam zastavit a vydržet tam aspoň do pátku, když už ne až do státnic. A místo toho, abych si aspoň vypsala poznámky, píšu tohle…

Přemýšlím nad tím, kolik kofeinu může člověka udržet při životě, kolik adrenalinu člověka donutí k činnosti, kolik drog dovolí člověku nespat a při tom ho nezabít… Hlavní otázkou asi bude: „Kolik toho člověk celkově snese?“

V našem životě se střídají události jedna za druhou, starosti, divoké situace a životní partneři, kteří pravděpodobně nebyli až tak „životní“, ale opět jen šlápnutí vedle, i když si stejně nakonec řeknete: „ Ale bylo to fajn“. A někdy to i tak myslíte.

V závěru si stejně člověk musí udělat všechno sám – a to doslova. Už Woody Allen tvrdil, že masturbace je úžasná, jelikož je to sex s někým koho miluje. Já osobně preferuji zlatý a klasický sex ve dvou, při sexu sama se sebou nebo dokonce s jinou slečnou stále něco postrádám… Bohužel (nebo bohudík) je to ta podstatná část. A to se průměrně jedná o pouhých 15 centimetrů.

Mě spíš u téhle debaty napadá otázka: „Máme v této uspěchané době ještě stále čas na klasický sex ve dvou?“ Změnila se masturbace v urychlené uspokojení, prakticky kdykoli, protože si nejsme schopni najít partnera nebo jen prostě protože, že je to tak jednoduší a rychlejší? A nebo se naskytuje ještě jedna možnost: Uspokojujeme se sami, protože nemáme partnera, jelikož si v této ukvapené době ani nemáme čas nějakého najít?

Mnohokrát se mi již stalo, že v tramvaji vidím někoho, kdo by stál víc než za hřích, ale jelikož jsem na cestě do školy, popřípadě do jedné z mnoha prací, nebo jen tak běžím na vlak nebo na rande s kamarádkou, která už na mě 15 minut čeká, nebo letím do krámu, protože by mi taky mohli za 5 minut zavřít nebo a nebo a nebo…

A ta trafika přes ulici už je zavřená. Paní asi spěchala domů, kdoví, co jí tam čeká, jestli má vůbec někdo čas na někoho čekat.

Myslím, že k vyřešení téhle hádanky nedospěji, ale aspoň mám způsob jak se s tím poprat:

Bijte se za každou vteřinu volnou,

však život je jen chvílí pouhou!

S ostychem je třeba bojovat,

jinak budem leda masturbovat…

Neuvědomělá kompatibilita

Zájímavé je, že člověka napadají nejlepší úvahy zrovna, když má nejméně času to sepsat. Místo toho, abych dumala nad všemi možnými kopatibilitami bych měla spíš dumat nad soudní a výkonnou mocí, protože z toho zítra píšu zkoušku, na kterou už mi moc času nezbývá.

Problém je v tom, že mám v hlavě, teda kromě rýmy, myšlenky na zcela jinou osobu než právní, konkrétně spíše na jistou fyzickou osobu...

Taky se vám stává, že vás na ulici někdo osloví, a to ani nemusí promluvit, tak že se ohlížíte, dokud nezaleze za roh? A pak na něj do konce dne myslíte a pokud se vám o něm nezdá, tak si ho připomenete hned ráno, jen co se probudíte? Je pravda, že takových lidí mnoho není, ale perly se vyskytujou i v našem zabahněném světě.

Typické ženy, nevím jak muži – do těchto tajů jsem ještě nepronika a asi nikdy neproniknu, pak o těchto perlách mluví hodiny a hodiny, plánují svatbu a děti, popřípadě si nacvičují podpis, aby na svatební listině vypadal dobře. Kde však berou tu jistotu, že právě ten člověk, o kterého zakoply na ulici (a ani ho nepožádali o telefonní číslo, nebo mu nedali e-mail) je naprosto ten pravý a skutečný chlap pro ně? Kde se bere ona jistota o kompatibilitě naproto neznámých jedinců?

Nepsala bych to, kdybych sama nebyla v podobé situaci. Ne, že bych si zkoušela podpis a v duchu si počítala kolik dětí uživíme (nejsem totiž ani holka na mateřství a už vůbec ne na vdávání), ale kromě oné rýmy je v mé hlavě konstatně jeden člověk, kterého „údajně“ ani neznám jménem. A ne a ne ho dostat pryč.

Nejvtipnější na tom asi je to, že on pravděpodobně vůbec netuší o tom, že je mým středobodem už skoro týden.

Jsem osobně přesvědčená, že bych si s ním náramně rozumněla. Oba máme málo času na všechno, protože se snažíme dělat tolik věcí najednou, na kolik nestačí ani dvě ruce, oba máme suchý a ironický humor a rádi si děláme srandu i zesebe. Oba se rádi vyjadřujeme psaním a relaxujeme u toho. Oba jsem rezignovali na opravování tohoto světa, i když jsme to původně měli v plánu, avšak poté, co nám lidé utrhali všechny ručičky a nožičky, už radší jedeme jen po své dráze...

Ale na kolik je tahle představa pravdivá? Na kolik ho znám a na kolik si domýšlím? Kde jsou jeho vady a chyby, které přijdou po dvou měsících, kdy opadne počáteční okouzlení? Kde zkrátká já, ale i ostatní ženy, bereme tu jistotu o tak evidentní kompatibilitě? Je to pud sebezáchovy nebo jen strach ze samoty? Nebo snad potřeba se zaředit a najít spřízněnou duši?

Až na to někdo přijdete, dejte mi vědět...