Neuvědomělá kompatibilita

Zájímavé je, že člověka napadají nejlepší úvahy zrovna, když má nejméně času to sepsat. Místo toho, abych dumala nad všemi možnými kopatibilitami bych měla spíš dumat nad soudní a výkonnou mocí, protože z toho zítra píšu zkoušku, na kterou už mi moc času nezbývá.

Problém je v tom, že mám v hlavě, teda kromě rýmy, myšlenky na zcela jinou osobu než právní, konkrétně spíše na jistou fyzickou osobu...

Taky se vám stává, že vás na ulici někdo osloví, a to ani nemusí promluvit, tak že se ohlížíte, dokud nezaleze za roh? A pak na něj do konce dne myslíte a pokud se vám o něm nezdá, tak si ho připomenete hned ráno, jen co se probudíte? Je pravda, že takových lidí mnoho není, ale perly se vyskytujou i v našem zabahněném světě.

Typické ženy, nevím jak muži – do těchto tajů jsem ještě nepronika a asi nikdy neproniknu, pak o těchto perlách mluví hodiny a hodiny, plánují svatbu a děti, popřípadě si nacvičují podpis, aby na svatební listině vypadal dobře. Kde však berou tu jistotu, že právě ten člověk, o kterého zakoply na ulici (a ani ho nepožádali o telefonní číslo, nebo mu nedali e-mail) je naprosto ten pravý a skutečný chlap pro ně? Kde se bere ona jistota o kompatibilitě naproto neznámých jedinců?

Nepsala bych to, kdybych sama nebyla v podobé situaci. Ne, že bych si zkoušela podpis a v duchu si počítala kolik dětí uživíme (nejsem totiž ani holka na mateřství a už vůbec ne na vdávání), ale kromě oné rýmy je v mé hlavě konstatně jeden člověk, kterého „údajně“ ani neznám jménem. A ne a ne ho dostat pryč.

Nejvtipnější na tom asi je to, že on pravděpodobně vůbec netuší o tom, že je mým středobodem už skoro týden.

Jsem osobně přesvědčená, že bych si s ním náramně rozumněla. Oba máme málo času na všechno, protože se snažíme dělat tolik věcí najednou, na kolik nestačí ani dvě ruce, oba máme suchý a ironický humor a rádi si děláme srandu i zesebe. Oba se rádi vyjadřujeme psaním a relaxujeme u toho. Oba jsem rezignovali na opravování tohoto světa, i když jsme to původně měli v plánu, avšak poté, co nám lidé utrhali všechny ručičky a nožičky, už radší jedeme jen po své dráze...

Ale na kolik je tahle představa pravdivá? Na kolik ho znám a na kolik si domýšlím? Kde jsou jeho vady a chyby, které přijdou po dvou měsících, kdy opadne počáteční okouzlení? Kde zkrátká já, ale i ostatní ženy, bereme tu jistotu o tak evidentní kompatibilitě? Je to pud sebezáchovy nebo jen strach ze samoty? Nebo snad potřeba se zaředit a najít spřízněnou duši?

Až na to někdo přijdete, dejte mi vědět...