Místo v životě

Čím více hledáme naše místo, kam patříme, tím více se zamotáváme do sraček, ve kterých vůbec být nechceme. Tak třeba teď, otevřu word, s tím, že budu psát a prvních pár vět, které mě napadly byly v angličtině. What the hell? Ztrácím pojem o své české identitě, nebo je to prostě jen tím, že jsem tady a nemluvím jinak? Otázkou však stále zůstává: Proč vůbec jsem tady?

Začalo to celkem nevinně. Mladá ambiciózní slečna, studující na univerzitě a už v té době pracující na dvou místech zároveň se rozhodla, že si klidně může přibrat ještě jednu práci navíc. Asi měla pocit, že když člověk bude dělat od nevidím do nevidím a strhá se tak, že nakonec skončí na nemocničním lůžku, bude šťastná nebo najde svoje místo. Místo toho zrychlila natolik, že neměla sebemenší příležitost povšimnout si jakýchkoli ukazatelů na spokojený život, i kdyby ji do hlavy mlátili bilbordama: „Happines this way ->“.

A tak to končí, život rozkročený mezi dvěma kontinenty, přičemž v rozkroku mám Atlantický oceán.

Problém je v tom, že i když by to člověk chtěl sebevíc zastavit, nejde to bez větších obětí, a tak se radši žene za přeludem, v domnění, že když bude utíkat ještě víc, třeba to zvládne ukočírovat všechno a jednou bude klid.

Nebude…

Bude hůř!

So? Just stop doing that, take your break and relax. How easy does this sound, hm?