Chvilka poezie

Tak jsem přerovnávala knihovna a vypadla mi maličká knížečka, kterou jem už neviděla pár let. Dneska už na poezii tolik nejsem, ale záchvat prokletých básníků mě držel překvapivě dlouho. Bylo mi 18 a toužila jsem být „lovcem salónů“, i když v té době to byla vysloveně chlapská doména.

Tak apspoň na ukázku, jednu z mých nejoblíbenějších...

Hra

Jiří Karásek ze Lvovic

Nemysli, za tebou že půjde vždy můj stín...

Ať sebemocněji mne síla tvoje svírá,

Tvá pouta nakonec přec´stráví dnů mých spleen,

Jak opuštěnou mříž rez ponenáhlu sžírá.

Nemysli, vidíš-li, jak úsměv hraje mdlý

V mých tvářích, bezpečno že dívat se v ně zblízka.

Je v srdci někde kout, kde dravec dřímá zlý,

Zelení fosforu v svých očích tajně blýská.

Půl dítě, dravec půl, jdu celým životem,

Mám živel zlověstný skryt v klidném nitru svém,

Pod tlapu tají se jak opál drápů píchá.

Chce lží mne duša tvá jak v spánek zpíjeti?

Mám dravce hlubin svých teď stále v paměti –

A chceš-li se mnou hrát, pak jemně hrej a zticha!

(ze sbírky: Sodoma, 2002)