Sex, unisex, uspokojení...

Akorát jsem v Pátku (magazín Lidových novin – pro ty, kteří noviny používají pouze na umývání oken, popřípadě jiné užitečné činnosti nesouvisející se čtením) narazila na článek o bisexualitě. Jakýsi maladík popisuje své zkušnosti s muži. Možná bychom o tom mohli pokecat a vyměnit si nějaké zkušnosti, třeba by mi to pomohlo ulovit skutečného homosexuála... Hahaha, i když je to zajímavá challange.

Když jsem se nad tím, ale postupem času zamýšlela, narazila jsem na otázku: Jak to tedy dneska máme? Pamatuji si svojí zmatenost v 15, kdy jsem přemýšlela nad tím, co je lepší. Všude kolem byl obrovský boom s bisexualitou a tvrzení jak v tom lítá 70% žen. Tehdy jsem byla ještě útlocitné a ukřivděné děvče, které bylo přesvědčené o tom, že sex s holkou je nejlěpší, protože přesně ví, kam sáhnout (až později ke mě dorazila ta zkušenost, že o něco starší klučina to většinou ví taky).

Slovo unisex je v Pátku spojené se sexuální otevřensotí. Znamená to tedy, že unisex je něco, kdy souložíme s kým chceme a je nám dokonce i jedno s kterým pohlavím? Nebo je unisex komunikační akt, který je završen sexem, jenom proto, že se už normálně bavit neumíme?

Připomělo mi to rozhovor s jedním z mých nejlepších kamarádů, homosexuálem, kterého proto nazývám: „nejlepší kamarádkou“. Rozhovor byl samozřejmě o chlapech. Bylo mi už o něco víc než 15 a měla jsem zatraceně jasno v tom, co chci. Prohlásila jsem něco v tom smyslu, že sex bez péra si neumím už ani představit a že ho mám v podstatě moc ráda. Velice mě pobvila odpověd mého kamaráda: „Já taky!“

Ale tam je to přeci něco jiného, on má jasno v tom, že potřebuje k uspokojení muže. Kde je tedy ten rozdíl mezi bisexuálem a heterosexuálem a bisexuálem a homosexuálem? Němělo by se to škatulkovat podle toho s kým zrovna chodí (popřípadě spí) a co když to táhne na dvě strany? Možná by se to tedy nemělo škatulkovat vůbec.

Vybavuje se mi další story, pro změnu s jenou mojí bývalou spolubydlící, Ladou. Měla již pět let trvalý a relativně spokojený vztah s klukem. Problém nastal až ve chvíli,kdy se k nám na byt přistěhovala slečna, která měla evidentně klučičí vystupování, ale duši nevinně čistou a taky věřila v Boha. Obě byly dost do sportu, a tak si velice rychle našli společné téma. Jednoho večera to Lada nevydržela a vrhla se na našeho anděla. Ta z toho byla hodně rozpačitá, ale protože nechtěla přijít o přátelství, pokračovala ve špolečné hře. Nakonec to došlo tak daleko, že holky utvořili normální pár.

Lada však neustále udržovala oba dva vztahy, o čemž anděl věděla a dost jí to trápilo. Nemohlo to dopadnout jinak, než rozpadem jednoho z těch dvou vztahů. Samozřejmě to byl vztah Lady a anděla, jelikož Lada nikdy nedovolila, aby její osobní pletky způsobili újmu na ní samé. Sbalila si tedy kufry a bleskově se odstěhova. Anděl zůstal doma, zdrcen.

Do dneška se nažím pochopit, co se tam stalo, ale nenapadá mě jiné vysvětlení, než že Lada potřebovala změnu. Po pěti letech trvalého vztahu si zkrátka potřebovala vyzkoušet něco nového, osvěžujícího, ale zárověň něco, co by se nedalo identifikovat jako nevěra. Skoro se to nabízelo: vztah s osobou stejného pohlaví nevěrou přeci není.

A i v něčem takovém klidně můžeme hledat důvody, dnes tak rozšířené, „bisexuality“, která je však v mnohem větším měřítku zástěrkou pro osoby, které si sami nejsou schopní přiznat, že mají chuť spát s někým jiným než je trvalý partner a hledají unikové cesty jinudy.

Otázka však stále zůstává: „Existuje skutečně bisexualita, nebo je to jen společenský konstrukt sloužící k obraně našeho ega?“