Jsem debil já nebo je to debilní svět?

Moje máma mi říkávala, ještě tehdá, když jsem tahala kačera za barákem, že pokud se věci odehrvají hromadně, asi na nich něco bude. Myslím to tak, že pokud mají ostatní na mě nějakou reakci, která se shoduje, asi jí vyvolalo moje chování a ne nějakých rozmar každého jednice zvlášť. Bože! Už v téhle definici je vidět, že se zabývám školou, víc než by bylo zdrávo...

Abych se ale vrátila k vzájemným reakcím vzájemných jedinců... Něco na tom bylo. Když něco poserete, lidi na vás hledí skrz prsty a někdy i bez prstů jako na idiota. V tom se maminčina vize potvrzuje. Ale nemohla bych asi zastávat pravidlo: „ Maminka má vždycky pravdu.“ Jelikož když to vezmete opačně, kdo vás poplácá po rameni, když zaperlíte, pokud mu z toho neplyne nějaky ten užitek? Možná dobrý přítel, možná ona maminka, ale co ti ostatní, kteří se ná vás klidně můžou koukat nepříjemně, ale běda, jak po nich chcete uznání.

V mém dnešním případě by v tomhle dilema nikdo nehledal. Už vstáváním z postele jsem si vybrala všechny vyhlídky na úspěšný den. Takže se na mě klidně koukejte jako na debila... Mě je to jedno!

Místo, abych vstala v 8:30, jak mi budík radil, naprosto jsem ho zazdila a rozlepila oči až v 9:23. Problém byl v otm, že jsem měla být v 9:30 u nás na katedře, což je asi kilometr vzdušnou čarou. Tramvaj odjíždí v 9:25 a já jí stihla...

Do dveří v učebně jsem vbíhala, ve chvílí, kdy je naše milovaná doktorka Bartoňková zavírala (tohle není ironie, ona je opravdu hvězda!). Oči se rozkoukaly už v tramvaji, ale mozek mi nenaskočil do teď...

A pak to všechno začlo... Tramvaj zpátky mi ujela před nosem, další jede za 12 minut, ale naskočila jsem na jinou a zbytek došla pěšky. Při tom zbytku, který jsem docházela mě předjela ta tramvaj, na kterou jsem nechtěla čekat. Během psaní smsky, těsně před odesláním, se mi vypnul telefon (to mě dokáže dovést k berserku).

Nějak jsem se tedy dokutálela domů s tím, že si aspoň udělám něco k snídani (v půl dvanáctý). Načež jsem si vyndala věci z lednice, postavila vodu na kafe a pak hledala konvici na čaj. Tu jsem našla u spolubydlící na stole. Chtěla jsem ji umýt, tak jsem vyndala pytlík s čajem, otevřela koš a hodila ho vedle. To už jsem měla chuť ten koš vzít a vyhodit z okna, i když by to asi nevyřešilo problém pytlíku na zemi. Následně jsem vzala věci z linky a hezky je zase uklidila do lednice a poliček.

Až pak mi došlo, že jsem si vlastně ještě neudělala tu snídani.

Kdybych měla cigaretu, šla bych si v tuhle chvíli zakouřit na balkon, ale ani tu debilní cigaretu nemám!

A tak píšu.

Jo, jo, to bude výbornej den...