Londýnská melancholie

Když jsem šla včera ráno do Jobcentra, napadla mě taková myšlenka… Na úvahy já nikdy moc nebyla. Mgr. Pernová mi je nehodnotila moc vysoko a ani se ji nedivím. Byly to takový ty všeobecný myšlenky, okecávané pořád dokola, zdálo by se, že jako že bez názoru. Osobně si myslím, že jsem prostě měla jen společný názor s většinou, tak jak z toho mam vyždímat něco originálního? Já jen prostě nemám ráda, když mi někdo diktuje, o čem bych vlastně měla psát. Nebo jsem se raději neměla pouštět do úvah, když ani nevím, jak je psát. Ale už i teď začínám pitomě filozofovat, že?

Každopádně jsem se procházela dopoledním Londýnem, konkrétně z Achway na Holloway Rd., kde je, pro mě asi osudný, Jobcentrum. Měla jsem lehký náběh na depresi…
Strávila jsem v Londýně už měsíc, stále jsem hledala práci a nic nemohla najít. Jediné na co jsem přišla, bylo, že na mě svět s otevřenou náručí nečeká, i když možná právě tohle jsem potřebovala zjistit. Každopádně jsem měla naprostej pocit zmaru, jak by řekla naše psycholožka na škole: Byla jsem frustrovaná.

A tak si jdu po městě se svoji frustrací a nějakým nedopatřením jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Dostavil se takový strašně zvláštní pocit. Pocit lásky, takový ten dlouhodobý, ne žádnej fanatismus. Došlo mi, že i když jsem tu pouze měsíc, miluju Londýn, město svobody! A pak mě napadla ta osudná věta, kvůli které tohle všechno píšu…

‚Hořce miluji Londýn!‘

Je zvláštní za jak krátkou dobu, jsem si stihla to město přivlastnit a navíc, se tu cítit jako doma. Opravdu bych tu chtěla zůstat, kdybych jen trochu mohla. Ale nepřipadá v úvahu, slušné holky se přeci musím vrátit do školy. Což je však úplně jiná kapitola příběhu. Samozřejmě se sem vrátím. Aspoň myslím. Ale když vezmu, kolik věci já už myslela a nikdy nedovedla do konce, tak je mi to k smíchu. Jsem stále naivní slečna. Necháme to plynout a uvidíme, co přijde…

Zároveň však, to abych dokončila myšlenku, je tak těžký najít si v Londýně práci. Nejsem jediná, kdo s tím měl problémy. A navíc, je ještě léto, což je úplně nejzapeklitější období.

Z toho vyplývá to, že člověk si tu může dělat, co chce, může chodit oblíkanej jak chce [zrovna včera jsem potkala strašně veselou cukrkandlovou lady], pokud něco shání vždycky to sežene, ať už si vymyslí jakoukoli blbost. Jde jen o to, najit si práci a pak už je vše na dosah ruky. Příjmový standart je tu hodně příjemný, takže good luck všem, co míří do Londýna…
Nebude to lehký!

Už jsem se tam nevrátila, aspoň pro zatím…