Kóje

Už jste někdy přemýleli nad tím, proč se vlastně tolik lidí přesouvá? Chodí tam a zpátky, jezdí autobusy, vlaky v lepším případě auty (pokud to je tedy lepší případ). A ani tam chvíli neposedí, pořád se vrtí, ve vlaku courají na záchod a podobně. Jak k tomu přijdou lidi v uličce? Je to dominový efekt, jeden se pohne a na konci vás to málem vyrazí z vlaku. Teď už se asi nevymluvím z toho, že sedím ve vlaku a nevím, jestli si mám dát pravou nohu za krk nebo si tam spíš šoupnout tašku.

Nejvíc mě fascinuje, že České dráhy s.r.o. už s lidmi v uličce běžně počítají. Nikdy jsem si tozho nevšimla, až do dnes, že v boční stěně v chodbičce jsou zabudouvaná sedátka. To už je vrchol. Člověk platí nehorázný peníz (a to mám studentskou slevu) a pak je rád, když uloví sedadlo v chodbě. Dráhy přeci přesně vědí, že pátek odpoledne je kritickej, tak proč s tím nic nedělají?

Ale tohle původně neměl být fejeton zamýšlející se nad situací českých drah...
Sedím, tady v té uličce a sleduji lidi kolem sebe, tak cizí, tak osamělí, tak jednostační (to je asi nové slovo, ale přesně to vyjadřuje, jak je dneska vidím - stačí si prostě sami se sebou). Slečna od vedle se ke mně právě otočila zády, naskytl se mi přímý pohled na její celkem ucházející zadek - skvělý. Co více může člověk dodat?

Nejlepší na tom je, že se lidé na sedátkách uzpůsobili tak, aby se vděčně koukali sobě na záda. A tak tam sedí za sebou... Kam se poděl náš společenský potenciál? Proč už neplatí: "Chovej se k ostatním, tak jak chceš,aby se chovali k tobě," ale naopak: "Člověk člověku vlkem"?

Nejděsivější je ale to, jak tady ti lidé tak sedí či stojí, tiší. Koukám skrz sklo, na lidi v kupé, možná něco říkají, ale já je neslyším. Všichni by si řekli, že ti v kupé jsou ti šťastnější, jelikož mají pořádné místo, ale jak tak na ně koukám, přijdou mi jak zavření v akváriu. Ne v kupé, ale v cele. A smutňě koukají přes sklo ven. Jsou to utrápení a unavení jedinci, kteří se po celém týdnu někam přesouvají a touhle společnou cestou protonou nitku svého osudu s tou mojí. Jejich nitka je však patrná asi tak, jako zrnko písku na poušti.
A pořád se přesouvají a šťouchají do mě.